Lisabonská smlouva

EU, jako největší politická centra, má ve svém složení datovat 27 států. Nicméně, v roce 2004, kdy se skládala z pouhých 25 zemí, se stal neovladatelný a začal ztrácet jeho demokratický charakter. Proto, i když tam byla otázka přijetí Ústavy pro Evropskou unii. Několik let vývoje poskytly velmi demokratické právo, které se následně musel být podepsán všemi zúčastněnými zeměmi. Ale on podepsal pouze 18 států. Z tohoto důvodu, většina ustanovení zákona bylo nutno buď odstranit nebo změnit.

Nový dokument o reformách měl název „Lisabonská smlouva“, použil slovo „ústava“ a byla podepsána dne 13. prosince 2007 v portugalském hlavním všemi dvaceti sedmi členských státech struktury Evropské unie. Tak, tato dohoda nahradit staré ústavy Evropské unie a Evropskou unií měl účel reformaci systému řízení, a stal se základem pro fungování EU v příštích dvaceti letech.

  Lisabonská smlouva upevnila rovnováhu mezi zájmy a cíli EU-členských zemí, tak dávat, aktuální stav „velkou moc.“

Text této smlouvy přinesl změnu v základních třech dokumentech Evropské unie: Římské smlouvy, Maastricht a smlouvy jaderné energie. Právním základem Unie jsou aktualizovány dva úkony: SEU a SFEU, oba mají stejnou právní sílu.

DES zahrnuje hlavní cíle, základy a principy EU. V něm popisuje metody zúčastněných zemí spolupráce, stejně jako malované zahraniční politiky Unie a její bezpečnostní politiky. Smlouvy o fungování EU s ohledem na směr politiky EU, její svobody, spravedlnosti a bezpečnosti, jakož i systém regulace zahraničních vztahů a financí.

  Lisabonská smlouva má větší počet protokolů, které tvoří nedílnou součást hlavní smlouvy. Takže, buď upřesnit ustanovení Smluv pozici nebo tvar některých zemí o různých otázkách. Kromě toho tato dohoda kodifikuje zásadu pravomoci, to znamená, že Evropská unie nemá právo jít nad rámec pravomocí svěřených mu zúčastněné země.

Lisabonská smlouva také stanoví systém, tři úrovně EU v oblasti kontroly, které se skládá z institucí, které mají orgánu a jiných subjektech, které jsou vytvořeny na základě rozhodnutí orgánů a tzv institucí.

Tyto instituce byly přidány dvě struktury: Rada je nejvyšším orgánem politické moci, a centrální banka. Rada má předsedu, který je volen na dva a půl roku, stejně jako vysoký představitel EU pro bezpečnostní politiku a zahraničních věcí. Počet členů rady poslanců nesmí překročit sedm set padesát jedna.

Lisabonská smlouva stanoví, že tři země tvoří tzv předsednictví Rady Evropské unie, což je pozice, zabírá na 18mesyatsev.

Státy, smluvní strany budou mít právo uzavírat dohody mezi sebou, v případě, že nejsou v rozporu s dohodami, které byly uzavřeny a EU nepůjde nad rámec svých pravomocí.

To znamená, že Lisabonská úmluva umožnil EU, aby identifikovat a sledovat zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně obchodu s fungováním vnitřního trhu a celní unie, obchodní, hospodářské, územní a sociální politiky. Kromě toho, že EU má právo zabývat se problematikou energií, vymáhání práva, dopravy, životního prostředí a zdraví a mnoho dalších otázek. EU se zavazuje poskytnout pomoc a podporu všech zúčastněných států v oblasti vzdělávání, kultury, cestovního ruchu a medicíny.